Dnes to bude drsné. A to proto, že děti umějí být kruté. Servítky stranou. Děti nemají rozum, co dospělí. Ač se sebeosvícenější matka bude bít do prsou, že její 5, 7, 9ti leté dítě si už na základní škole rozhoduje o svém životě samo (a u některých mnohem dřív). Nerozhoduje! Nemá rozum, nevidí důsledky svých činů, je „obětí“ okolností a v tomto zmíněném případě rozum nemá ani matka, když není schopna přijmout odpovědnost za výchovu toho nejcennějšího, co má…

Fíha, to nám úvod utekl do úplně jiných vod což? :) Zpět k tématu – Angličtina na základní škole – to bylo to téma. Vzpomínám si jako dnes. Tehdy osmák (rozuměj – borec, velkáč, machr, jeden z těch co budou za rok deváťáci!!!), člověk který už tušil, že něco brzy skončí a něco jiného začne. Neřekli byste to do mě, ale ano, byl jsem součástí – i já!

Nová učitelka angličtiny na základní školy

Divoká devadesátá byla ta tam, teď pomalu klepalo na dveře miléninum a výuka jazyků a angličtiny na základní škole, by měla být v pohodě – řekl by si člověk. No… nebylo tomu tak. Učebnice sdílené do lavic, každý suplující pedagog pak používal jiné a že by na škole byl někdo s koncepční výukou a záměrem něco děti naučit… Možná, my děti na něj nenarazily.

Nebylo navíc žádnou novinkou, že 5 a 6tou třídu učila jedna paní učitelka (ta byla lidsky fajn), v 7mé třídě se střídaly dvě (její dcerka s námi chodila na hodiny, takže jsme si dávali bacha) a v osmé třídě nám za pololetí prorotovaly učitelky rovnou čtyři. Ta poslední ve druhém pololetí zůstala, ale myslím, že by lépe udělala, kdyby odešla. Proč, ptáte se? Protože děti jsou kruté a nemají rozum.

„Paní učitelko, tady se to nedá vydržet.“

A stačily k tomu přesně 3 hodiny (to byl týden a půl v rozvrhu), abychom poznali, kdo je tady pánem – byli jsme to my.

Prvním problémem, který nám předal vládu do rukou byl zápach. Ano, zápach potu. Pokaždé, co daná paní učitelka přišla na hodinu, nedalo se to vydržet. Někdy štípaly oči, jindy se nadavovalo, zase jindy to jen smrdělo. Poprvé se děvčata ptala na otevření okna. Podruhé se ptala během hodiny již několikrát, když nepomohlo, ptala se na dveře, ptala se na toaletu. Třetí hodinu se naše třída téměř celá semkla.

Dali jsme paní učitelce jemně najevo že strašně zapáchá potem? Kdeže… „SMRDÍÍÍŠ!!!!“ ozvalo se zezadu a následovala salva smíchu, „UMÝJ SE“ přidal se kolega, následovaný další salvou. „Paní učitelko to se tady nedá vydržet.“ přihlásila se zase spolužačka a ostatní slzeli, tentokrát však smíchy. A jelikož si to paní učitelka nechala líbit, křičela, ale nebyla schopna si zjednat respekt, který beznadějně i jako dospělá osoba ztratila, nedalo se jí brát vážně.

Hořící žaluzie, houbička na učitelce, loužičky, připínáček na židli a anarchie

A tak létaly v následujícím pololetí nejprve na tabuli houbičky, pak vlhké houbičky, pak mokré houbičky, které rozprskly tekutinu do okolí, pak dvě i tři houbičky najednou, pak houbičky na učitelku (ty byly jen vlhké). Samozřejmě nezůstalo jen u houbiček, ale předmětů jejichž výčet by vydal na samostatný článek. A reakce?

„Kdo to byl?“ – „Nechte toho, nebo půjdete do ředitelny.“ – kam se samozřejmě nikdy nešlo :) „Kde máš domácí úkol“ odpověď „Nemám.“ „Dostaneš poznámku, kde máš žákovskou knížku?“ „Nemám.“, a tu zase z někoho vyletělo „SMRDÍŠ!!!“ následované salvou smíchu. „Budete psát písemku! A tam si to spočítáme!“

Písemka? Žádná hrozba, průměrná známka za 1 či za 2 a tak to na konec bylo i na pololetním vysvědčení – jak to bylo možné? Jednoduše. Když nemáte autoritu, tak se vám může stát, že se všechny lavice přimknou k sobě, žáci se seběhnou kolem chytrých děvčat a místo standardních rozestavěných lavic a rozestupů máte opisovací chumle. A když nemáte autoritu, nic s tím neuděláte.

Zde menší výčet, co se tedy na hodinách v pololetí odehrávalo: hody předměty, křik, urážky, zesměšňovány (my ji), schovávání věcí (pedagogovi), pálení kapesníčkových oběšenců na šňůrách žaluzií, vyhození kříd, schování hader a houbiček, ucpání umyvadla, připínáček na židli a plivanec na zádech… ano i na ten došlo.

Kaji se – s odstupem let?

Dnes o pár let později si myslím, že je potřeba ocenit, že se paní učitelka chtěla věnovat tomu, co jí asi bavilo. Že se rozhodla, že bude povznášet studenty (čti zvěř :) ) na vyšší úroveň vědomostní a znalostní a že se nezbláznila.

Taky si ale myslím, že měla přehodnotit své rozhodnutí učit angličtinu zrovna na základní škole, když nezvládala jak děti, tak základní hygienu. To samé v bledě modrém zažívala i u vedlejší třídy a ani vyšší a nižší ročník nedokázala ani suplovat… kdyby šla učit dospělé, ti by se po ní houbičkou určitě netrefovali – ale jestli by vydržela u dospělých? Přecijen my dospělí chápeme, když se TO stane jednou, ale stane-li se to vícekrát – skoro všichni jsme najednou pokrytci a raději změníme učitele/lektora, než se vystavit nepříjemné situaci a nějak (sám nevím dodnes jak) to té druhé osobě dostatečně dát najevo, aby to pochopila.

Takže 3 chyby, kterým se vyvarovat jsou:

Nenechat se zdivočet – Alfa a omega každé výuky – následujících 45 (90) minut je kapitánem vyučující, ať je bouře nebo vítr, jen vyučující držíte otěže pevně v rukou!

Neshazovat děti za výslovnost!!! – „Ale tak to si z nás děláš srandu, jak že se to tak říká?“, „A co nám k tomu řekne mladý pán MINAME?“, „Vážně se chcete s tím vaším SPÍKEM někam dostat?

Nepodceňovat osobní hygienu v každém případě!

Také se vám stalo, že jste se setkávali s někým, kdo pravidelně nebyl při výuce s hygienou stoprocentní? Podělte se do komentáře.

Jak se zbavit téměř každého rizika z živé výuky?

Studujte online.