Vypadá to naprosto úžasně. Zaměstnavatel dělá vše pro váš všestranný rozvoj. Zaplatí vám roční kurz angličtiny a vy jste nadšeni, že se něčemu užitečnému přiučíte. Víte dobře, že tento jazyk na svém pracovním postu nevyužijete, ale hurá do toho, vždyť je to zadarmo. A jak se říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.

Kde studium probíhá

Výuka probíhá v budově zaměstnavatele. Co 14 dní se scházíme a plni očekávání zasedáme do lavic. Jsme skupina, která se víceméně dobře zná z pracovních vztahů, o to je začátek možná lehčí. Někteří studenti jsou mi sympatičtí, jiní o něco méně. Je to o tom, jak si v práci rozumíme a vycházíme vstříc. Lektor vyučuje na místní univerzitě studenty věkové kategorie 18 +. Je to sympaťák, znalý věci, velmi dobře ovládající jazyk. My jsme rovněž studenti, jenže o dost starší, s pracovními a rodinnými povinnostmi.

Samotné studium

A začněme s výukou. Zpočátku je to piánko. Každý z nás se s jazykem anglickým už někde setkal a tak trochu s ním „koketoval“. Jsme opět začátečníci, nikam přeci nespěcháme, klídek, pohoda. Ještě nám pořád stačí naše slovní zásoba ze střední školy a vše se zdá být růžové a zalité sluníčkem. Prostě brnkačka. Rozdíly mezi námi nejsou zřejmé.

Začíná to nabírat na obrátkách

Postupem času se začínáme učit nová slovíčka, větná spojení, fráze , časy (ach můj bože, těch tam ale je), atd., a abychom se nenudili, začínáme dostávat domácí úkoly. Přituhuje. V hodinách se konverzuje na určitá témata. Anglicky se seznamujeme, hovoříme o rodině, zaměstnání, o zájmech a koníčcích, orientujeme se ve městě, popisujeme jej, ptáme se na cesty, jak se dostat k divadlu, na vlak, autobusovou zastávku, letiště, apod. Pokud nemáte nastudováno, nedáte to. Někteří z nás jsou fakt dobří, mají pro jazyk vyloženě vlohy a ostatním předvádějí svůj um. No já jenom zírám. Jiní jsou na tom poněkud hůře. A ti nejhorší z nás mají tak příšernou výslovnost, že to vyvolává salvy smíchu. Ano, není to asi slušné, ale je to lidské. I legrace přece patří k učení.☺

Tlak na výuku se stupňuje

Zábava končí, nastává tvrdá práce. Nechceš-li být v hodině směšný, zaostávat za ostatními, uč se pravidelně. Nejlépe aspoň hodinu denně, Nemůžeš dopustit, aby se někdo v práci bavil na tvůj účet, že ty to nedáváš. Tady soutěžíme, jde přeci o prestiž. A tak přijdeš domů, znavený z práce, chvíli relaxuješ při domácích pracích ☺ a začínáš opět s angličtinou. Trvá to rok. Chválabohu, že interval výuky je co 14 dní. A tak se pomalu blížíme k vytouženému cíli. Ne všichni tam dojdou a i přes to, že jim hrozí sankce, uhradit zaměstnavateli plnou částku kurzu. Vzdávají to. Já ale vytrvala. Odměnou mi byl certifikát, o úspěšném absolvování kurzu jazyka anglického.

Vyplatilo se to?

Z hlediska nabytých vědomostí ne. Nic nejde dělat polovičatě. Ano, naučila jsem se pár nových slovíček, frází, větných spojení, ale jazyk určitě ne. Donutit se intenzivně studovat a uspět v pozdějším věku, je zpravidla řehole a někdy i tortura.

A co ruština?

Po těchto životních peripetiích s angličtinou, mě napadá kacířská myšlenka. Což takhle zase začít studovat ruštinu?

Azbuku znám, psané písmo se mi v paměti vybaví docela rychle, číst umím. Je to jazyk slovanský, příbuzný, je zde spousta podobných slov jako v češtině, no tak co chci víc? Akorát ve světě se s ním moc nedomluvím, pokud nechci cestovat jen na východ. Konečné resumé – hledat opravdu kvalitní kurz anglického jazyka, šitý tkz., na míru a nikdy to nevzdávat Jednou se ten úspěch musí dostavit.